Neuvěřitelný příběh ŤuntiŤapíka

Kdo je ŤunťaŤapík? Úplně obyčejný, uválený, asi docela i starý plyšák, který se neznámo jak dlouho povaloval v hromadě hraček v jedné mateřské školce. Je to takový chudáček a zřejmě si ho už dlouho nikdo nevšiml. Usuzuji tak podle nešťastného výrazu jeho psího čumáčku.

Život ŤuntiŤapíka se ale jednoho dne úplně změnil. To, když do této školky přišla svůj první školkový den strávit holčička Barunka ... 

Jak si Barunka našla Ťunťu, nebo jak si Ťunťa našel Barunku, to netuším, protože jsem u toho samozřejmě nebyla a nechci si jen tak vymýšlet. Ale když jsem si ten den odpoledne pro Barunku do školky přišla, našla jsem je tam jako dva nerozlučné přátelé. Barunka ve školce nikoho jiného neznala, takže byla ráda, že si ji i Ťunťa na první pohled zamiloval. A Ťunťa? Snad ani nemusím psát, jak se cítí hračky, které se dlouho jen tak někde povalují a najednou, z ničeho nic, zase mají šanci dělat někomu radost!

Se školkovou paní učitelkou jsme se domluvily, že Barunka vezme Ťunťu domů, aby mu ukázala všechny své kamarády, postýlku a tatínka. Od té doby jezdil Ťunťa s Barunkou domů každý den a jejich vzájemný vztah se dá přesně vyjádřit snad jen Barunčiným prohlášením: "Toho já už z luky plostě nedám."

Takže Ťunťa s Barunkou spinkal v postýlce, koukal se na pohádky, v baťůžku chodil na výlety, ... Jen při koupání vždycky seděl na okraji vany a díval se, jak Barunka vaří kafe, mydlí miminka a plave, protože takový plyšový pejsci se moc nekoupou. Byli by pořád mokří a holčičky by si jich moc neužily.

Sem tam se Barunce Ťapík někam zatoulal, takže jsme chodili, hledali, někdy i autem jezdili, ale vždycky se Ťunťa šťastně našel.

Takhle to všechno krásně fungovalo až do minulého čtvrtka, kdy došlo k nešťastné nehodě. Barunka si Ťunťu před školkou zabalila do bundičky, aby mu nebyla zima. Barunka je moc hodná holčička a o Ťunťu se opravdu vzorně stará. Jenže ručičky má ještě pořád hodně malé, takže si ani nevšimla, že už nějakou chvíli nese jenom bundičku, že kamarád v ní už není. Samozřejmě, že jsme se vydaly Ťunťu hned hledat, ale stalo se to před školou, kde chodí spousta dětí a copak asi udělá takové dítko, když na zemi vidí ležet hračku ...

Prostě Ťunťa byl fuč! Barunka smutná, já smutná, jsem přesvědčená, že Ťapík taky neskákal radostí, Barunka se o něj přece jen starala moc hezky. Ale co se dalo dělat. Nezbylo nám než doufat, že kluk nebo holčička, kteří Ťapíka našli, ho budou mít stejně rádi jako my!

Dnes, pátý den po té, mám Ťapíka samozřejmě sice stále plnou hlavu, ale už jsem přestala doufat, že by tenhle příběh mohl mít šťastný konec ...

Tak radši jdu Barunce koupit mlíčko, abych přišla na jiné myšlenky, a jak projíždím mezi regály, v tom se ke mně řítí kolegyně z práce (se kterou se vídám pouze jednou za týden) a hned mi začne vyprávět ... "Představte si, že o víkendu u nás byla Martina (Barunky paní učitelka ze školky) a kouká, s čím si to hraje náš pes a hned že to je přece ŤunťaŤapík Barunky od nás ze školky!" Kluk, co Ťunťu našel byl na takové Ťunti už asi přece jen velký, tak ho dal jako hračku svému psovi!

Takže ŤunťaŤapík zachráněn, právě se suší s kolíčken na uchu u kolegyně doma a ve středu proběhne velké shledání!

Doufám, že takové výlety nebude ŤunťaŤapík podnikat časo:)))